Jdi na obsah Jdi na menu
 


Požár kaktusů ve skleníku

 

     Dnes vám chci vyprávět příběh o tom, jak jsem si vyzkoušel hořlavost kaktusů. Pokud se  vám toto téma zdá více než podivné, tak vězte, že dobrovolně by mě ani ve snu nenapadlo něco takového zkoumat a to už vůbec ne na svých 15 až 20 let starých sbírkových rostlinách.
     Všechno začalo tím, že jsem se inspiroval způsobem pěstování, které prosazuje Míra Naxera, tj. maximum vzduchu a stínit co nejméně. A přestože patřím k tzv. plasťákům a „skleník“ jsem si postavil z makrolonu, chci svým rostlinám poskytnout vzduchu maximum. Trošku se mi to komplikuje tím, že skleník v zimě vytápím a potřebuji jej tedy v tomto období mít zateplený a co nejlépe utěsněný.  Skleník jsem postavil jako polosedlový, podélnou stranou „přilepený“ k jižní stěně rodinného domu, zapuštěný pod terén asi 1 m hluboko. Větrání probíhá přirozeným prouděním vzduchu mezi dveřmi a oknem umístěnými v protilehlých bočních stěnách. Toto řešení vyhovuje po většinu roku, při vyšších venkovních teplotách v červenci a srpnu je ale nedostatečné. Uvnitř je pekelné vedro i nad 45 C a abych rostliny nespálil a neupekl, byl jsem nucen stínit. Stíněním jsem ale ubíral světlo, rostliny  nevytrňovaly tak, jak bych si předstvoval a to se mi nelíbilo. Proto jsem přemýšlel nad tím, jak prostor skleníku více chladit a větrat a napadlo mě provést odnímatelnou kolmou čelní podélnou stěnu, vysokou asi 60 cm nad chodníkem.   Při stavbě skleníku jsem ji neopatřil okny, makrolon je přišroubován napevno. Odšroubovat jde poměrně snadno, je to práce na hodinku. Jenže po jeho odejmutí rázem zpřístupníte stovky rostlin případným nenechavcům a  třicet let staré rostliny přece nevystavím takovému riziku! Bylo tedy nutné do oken doplnit drátěné sítě s oky 5 x 5 cm, kudy ruka případného lupiče nepronese nic většího, než semenáček. Nařezal jsem tedy sítě přesně na rozměr, nechal je pozinkovat a zbývalo poslední, připevnit je do konstrukce skleníku. Nejjednodušší technologie byla je tam přivařit.
     A tady už vnímavý čtenář s úsměvem „od ucha k uchu“ začíná tušit zakopaného psa. Kaktusy jsou na parapetech od přivařovaných sítí vzdáleny jen cca 5 cm a protože jsem byl líný kytky odnášet, kryl jsem je jen silným kartonovým papírem, plechem bych jim přece mohl ublížit, polámat ostny atd. V sobotu ráno jsem se pustil do plánované rekonstrukce. Práce šla slušně od ruky a po několika hodinách jsem svařoval poslední okno. Vše probíhalo hladce až do chvíle, kdy jsem vařil horní část okna,  na což bylo potřeba si lehnou na zem a svařovat nad hlavou. Posílen bezproblémovým průběhem dopoledních prací a v dobré náladě, že se vše chýlí ke konci přivařuji horní dráty a netuším, že se blíží pohroma. Každý, kdo někdy svařoval ví, že se při této činnosti uvolňují kuličky roztaveného kovu, které prskají, poletují a koulí se všude okolo. Když se taková kulička skutálí do boty, je veselo. Propálí se ponožkou na kůži a amatérský svářeč, který nedbá bezpečnosti práce a nevezme si vysoké kožené boty s koženou zástěrou pak křepčí kozáčka a rve botu dolů ve snaze rychle se zbavit nezvaného a nevítaného žhavého hosta jeho vyklepáním. Na památku mu pak zůstanou jizvičky na kůži, které se nehojí příliš rychle ani ochotně. Jenže tyto neposedné a nezvené kuličky si tentokrát za cíl svojí cesty nezvolili moji botu. Pravdou je, že pokud bych mohl, změnil bych tento cíl dobrovolně a vlastní botu nastavil raději. Žel bohu to nešlo a kuličky si to zamířily do mnou „rafinovaně“ zvoleného krytu z papíru. Ten pro ně ovšem žádným krytem nebyl, byl jen podobnou potravou jako ponožka či kůže, kterou bych však ochotně a raději nastavil. Papír okamžitě vzplál jako pochodeň, avšak co horšího, od něj začaly hořet i kaktusy v jeho těsné blízkosti. Při svařování si musíte chránit oči před el. obloukem svařovací kuklou, ve které toho člověk mnoho nevidí a všimne si požáru až ve chvíli, kdy už je pořádný a opravdu nepřehlédnutelný. Přeruším tedy svařování, odkloním kuklu jak někteří politici finanční prostředky od svých manželek a zírám na požár jako blázen. Vyskočím ze země a sprintuji do skleníku hasit, protože přes mříž to určitě nepůjde. A aby té smůly nebylo málo, svařuji zrovna na opačném konci, než jsou dveře, proběhnu jimi a musím opět na konec skleníku, kde plameny šlehají až půl metru vysoko. Marně jsem doufal, že hoří pouze papírový „kryt“, k mému velkému překvapení hořely hlavně kaktusy! Naštěstí jsem měl pořád nasazeny kožené rukavice, kterými jsem okamžitě začal oheň na kaktusech uplácávat. Případný pozorovatel mohl nabýt dojmu, že si k tomu ještě radostně tleskám. Hořící papír jsem vyrval ven, hodil na zem a oheň zadupal. Vyjeveně koukám na tu spoušť. Echinocereus stramineus, enegelmanii, dubius, nicholii, asi pět 15 – 20 let starých  rostlin má úplně ohořelé ostny až na tělo, které je zčernalé k nepoznání. 
    
Ve sbírce už pro takovéto kytky není místo. Vytahal jsem je tedy, nutno říci, že bez ostnů to šlo snadněji, než kdy jindy předtím. Tři z nich jsem vyhodil okamžitě, jednu opálenou jen trochu jsem natočil chybějícími ostny stranou ode mě, jeden jsem nechal v „polepšovně“, jak bude vypadat třeba po 1 až 3 letech a jeden jsem ořezal „na pařez“ s tím, že by mohl obrazit od báze jako vrba jíva na jaře.  
     Od této mé rekonstrukce skleníku již uplynuly čtyři roky. Větrání se velice osvědčilo, na jaře hned po zmrzlých mužích odšroubuji makrolon po celé délce skleníku a kytky mají čerstvý vzduch takříkajíc „z první ruky“.  Makrolon vracím zpět až začátkem listopadu, poté, co již proběhlo několik mrazů. Tak do -3C zachovávám stoický klid, pokud hlásí -3 až -5 C tak demontované desky pouze opřu o bok skleníku, čímž vytvoří písmeno A na jehož základně je mezera cca 10 cm. Prostě dříve, než v listopadu desky nevracím zpět nikdy!  Zdá se mi, že na trnech rostlin je to znát, alespoň, když posuzuji trny nahoře na temeni s těmi od prostředku a spodku rostlin, tak pozoruji jasnou změnu. S přestavbou jsem tedy spokojen a přemýšlím nad dalšími úpravami. Líbila by se mi zvedající se část střechy, bojím se ale netěsností a případného zatékání z tajícího sněhu v zimě, to by byla pro kytky jistá smrt. Tak se asi vydám cestou další demontáže zbývajících desek na bocích skleníku, možná časem přes léto zůstane z celého skleníku pouze střecha - jakási pergola.
     A co se týká těch popálených rostlin, tak ty co jsem nevyhodil hned po popálení sice přežily, ale na tělech již nové trny nevyrazily, rostou pouze mladé, nové trny na temenech jak vlasy pankáče. Po dvou letech mě přestalo bavit se na takové „schoury“ dívat a vyhodil jsem je. Nejlépe vypadá Ech. stramineus dubius, který jsem ořezal na pařez. Obrazil asi čtyřmi rameny a vede si docela dobře. Roste asi tak 2 – 3 x rychleji než semenáček, což přisuzuji původnímu, silnému kořenovému systému, který dodává dostatek výživy novým výhonům. Co mě velice překvapilo, je jak snadno, rychle, dobře a ochotně hoří ostny kaktusů, rozhodně bych to nečekal a rozhodně nikom nedoporučuji to zkoušet doma ve skleníku (a u kamaráda už vůbec ne!) Možná to někdy vyzkouším v Mexiku na nějakém malém ohraničeném ošklivém kousku nesympatických rostlin, zda se budou chovat podobně, ale to je prozatím hudba budoucnosti, časem uvidím.

 Text i foto: Václav Navrátil

 

 

Náhledy fotografií ze složky Požár ve skleníku

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 


Poslední fotografie


Fotoalbum



Archiv

Kalendář
<< březen / 2024 >>