Jedním s velice zajímavých míst na která si vzpomenu poměrně často je pohoří Sierra Chapultepec v mexickém státě Zacatecas. Při naší cestě po Mexiku v roce 2007 to bylo jedno z posledních zajímavých míst na které jsme se podívali a to tři dny před koncem třítýdenní výpravy za kaktusy. A vážím si ho  také možná právě proto, že to bylo jedno z posledních zajímavých  míst, kam jsme se na naší první mexické pouti podívali. Zvláštní bylo možná také tím, že se trochu vymykalo z běžné praxe putování po Mexiku za kaktusy, kdy převážná část průzkumu probíhá maximálně několik set metrů od zaparkovaného vozu.
     Na tomto místě jsme měli naplánovaný  několikahodinový výšlap do hor a hlavním cílem bylo nalézt Echeveria cante. Jako prakticky s celým plánem výpravy, tak i s touto lokalitou nám pomáhal Jadra Šnicer s udáním GPS výchozího bodu výpravy. Pro upřesnění, Sierra Chapultepec se nachází ve státě Zacatecas, nedaleko města Fresnillo. Přesný popis jak na místo dorazit jsme neměli, jako orientace sloužily pouze souřadnice GPS. Ve většině případů je to údaj plně postačující, protože lokality se obvykle nachází v blízkosti silnice. Některé výpravy dokonce GPS úmyslně určují „jen“  jako parkoviště auta a na vás je si uvedené kytky najít a tak trochu si je tím „zasloužit, nebo odpracovat“.  
     Tato lokalita nám dala ale pořádně zabrat, žádná silnice totiž nevedla k místu přímo, ale oklikou, no a my jako obvykle zvolili tu komplikovanější odbočku na silnici nižší kategorie. Ta kategorie se rychle zhoršovala, až z ní byla téměř neprůjezdná polní cesta. Nezbývalo, než se několik km vrátit a pokračovat v hledání. Až třetí pokus nás asi po hodině zavedl do malého městečka s názvem Rio del Maria.
    Několikrát jsme se pokusili přeptat na cestu, Honza to jednou zkusil s nějakým dědulkou a myslím, že ještě dnes si trhá vlasy při vzpomínce, jak dopadl. Ptát se na cestu v Mexiku totiž  není vůbec jednoduché. Část mechulínů vás má totiž za amerického gringa, kterého je potřeba napálit a s úsměvem Vás pošle s velkou chutí na opačnou stranu. Část domorodců je velice dobrosrdečná, moc rádi  by Vám pomohli a odkývají Vám prakticky cokoliv co řeknete i když vůbec nerozumí tomu, na co se ptáte, nebo neznají správnou odpověď, ale chtějí Vám jen udělat radost. Rozdíl mezi oběma skupinami je jen těžko rozpoznatelný.        
     V městečku    Rio del Maria  na chvíli zastavíme,  fotíme si moc hezký kostel, poptáme se na cestu a konečně jedeme správně. Po asi 20 minutách jsme na správné silnici a podle GPS  najdeme parkoviště. Hurá, našli jsme to, provádíme poslední přípravy, vodu do batohu, banán za opasek, foťák na krk, pinzetu do kapsy a vzhůru za dobrodružstvím. Sice vůbec netušíme, kde by ona Echeveria měla růst, víme jen, že někde v horách, vydáme se tedy nenápadnou pěšinou vzhůru do kopce.    
     V Mexiku jsou ale zrádné i ty pěšinky. Našinec nabyde dojem, že je vyšlapaná od domorodců, tedy že vede k nějakému obydlí, což v naprosté většině případů není pravda, protože téměř všechny jsou vyšlapané od dobytka a ten si bloumá po pastvinách tak, jak se mu zamane.
     Postupujeme řídkým lesem do mírného kopce a po několika stech metrech zaznamenáme první úspěch. Nacházíme asi 5 ks Ferocactus latispisus, hotové krasavce, široké, ploché, naducané jak buchtičky s pořádně širokými  a barevnými drápky. O kousek dál další úspěch, tentokrát menší kytky a to Stenocactus, neboli Echinofossulocactus ochoterenaus. Kluci zaklekávají a dloubou nějaká ta semínka. Kytek je tu dost, několik desítek. Po chvíli pokračujeme v cestě, přejdeme travnatou louku, cesta se začíná zvedat a chodníček zužovat. Najednou se začínají objevovat roztroušené Agave parryi v. trungata, hotové krasavice. Neodoláme a nějaké si nafotíme. V popředí fosulák, za ním Agave a v pozadí hory, je to téměř až kýčovité, ale stejně  focení neodoláme.
     Jak stoupáme výš k horám, les mizí a je nahrazen křovisky, suchá, hustá tráva nás ale doprovází stále. Za chvíli nacházíme další Efc. ochoterenaus které vypadají dosti odlišně. Takže zase na kolena, další semínka, ale již do jiného pytlíčku. Tohle jsou přece trochu jiné rostliny a téměř o km dál. A tak se to opakuje asi čtyřikrát, stejné druhy vypadající poměrně odlišně patří samozřejmě do samostatných pytlíčků. 
     Postupně se mění ráz krajiny a jak se blížíme k vrcholku toho nejbližšího kopce, stávají se z louky jednotlivé skalky. Příbývá Agave schidigera a téměř nahoře na hřebeni nacházíme i Echeveria  agavoides. Zde se začaly objevovat i další kaktusy jako  Mammillaria zelená spec. v počtu asi  10-ti rostlin. Začínají se objevovat i nějaké Opuntia spec.  asi 30 ks a nacházíme zde také i Echinocereus acifer, přibližně 5 rostlin.  Bloumáme po hřebeni sem a tak, přelézáme z jedné skalky na druhou a stále se pídíme po hlavním cíli dnešní výpravy a to Echeveria cante. Po chvíli nacházíme  další zajímavé rostliny a to  Mammillaria moelleriana  a Mammillaria zacatecatensis po několika kusech. Všude jsou Agave,  zajímavé kaktusy, ale Echeverie pořád nikde.
     Začínám se rozhlížet po okolí. Ze hřebenu se otvírají pohledy do hlubokých a úzkých kaňonů a najednou je to tady! V jednom z protilehlých kaňonů cca 70 m daleko je konečně vidím, na prudkém svahu roste Echeveria cante a to asi tři rostliny. Křičím na kluky, že ji máme. Postupně se z blízkého okolí schází zbytek výpravy a koukáme na ně. Foťákem si je přizumuji a vyfotím, ale to není ono, na kytky je potřeba si sáhnout, to je přece jasné úplně každému. Jenže jak se k nim dostat, v cestě nám leží jiný, cca 4 m hluboký kaňon. Opatrně se do něj nakláním a zkoumám, jestli je schůdný. Je to tak na hranici našich možností. S Vláďou se rozhodneme, že to zkusíme. Vašek hledá cestu okolo a Honza s Karlem to rovnou vzdají a vrací se pomalu zpět k autu.
     Zkouším, jak se dá do kaňonu dostat, je vysoký určitě 4 m. Rukama se pověsím za jeho hranu a spustím tělo dolů, teď už se stačí jen pustit, zbývající dva metry snad nebudou tak moc. Dopadnu do křovisek a za chvíli vedle mě i Vláďa. Jenže to ještě nemáme vyhráno. Ten kaňon je poměrně úzký a plný nepoddajných hustých křovisek. Asi jak tudy stéká voda z hor  mají dost vody a daří se jim, na můj vkus až moc dobře. Takové dřeviny jsem do té doby ještě nikdy neviděl. Mají nádherně hladkou a úplně červenou kůru. Znovu jsem si je mohl podrobně prohlédnout až za dva roky v USA v Californii,  v Yosemitech, v parku, kterému tam říkají  docela výstižně: „Red wood“. Chtělo by to mačetu, tu ale nemáme. Najdu tedy nějaký klacek, tím větve rozhrnuji tak, aby se vůbec dalo prolézt ven. To se za chvíli podaří, jenže zjišťujeme, že těch hlubokých a úzkých strží je tu spousta a je nutné prolézat jednu po druhé a postupně se blížit k té s Echeveriemi. Po cestě dokonce nacházíme ještě jinou rostlinu, ale ne tak hezkou jako ty před námi. Pohladíme si ji a škrábeme se dál k té naší. Po cca 20 minutách jsme konečně tam. Cestou jsme ji ze strží neviděli a orientovali se podle tvaru hor na pozadí. Vzdorovala mrška pěkně dlouho a stála nás pořádných pár škrábanců. Nakonec tam byly ty rostliny celkem tři, jedna z nich opravdu nádherná.  Fotíme je spolu  s Echeveria agavoides.
      Po zdokumentování se vydáváme na zpáteční cestu. Není to ale vůbec snadné. GPS nám říká jít rovně, kaňony ale vedou téměř kolmo vpravo. Nezbývá, než jít tak, jak vedou jednotlivé kaňony a vždy v ústí jednoho do druhého měnit směr tak, aby se výsledná křivka našeho pochodu blížila  zaparkovanému autu. Za vynaloženou námahu jsme ovšem  získali jeden velký bonus, kterým byl přímo les tilandsií rostoucích na kolmých stěnách několika kaňonů a mnohé dokonce kvetoucí!
     Po cestě nacházíme zbořeniště několika opuštěných starých domů, setkáváme se s Vaškem a probíráme nově nabyté zážitky. Po necelé hodině  bezpečně dorazíme k autu, chvíli počkáme a po čtvrthodince přichází i zbytek výpravy, tedy Honza a Karel. Celý  výšlap trval bezmála 4 hodiny. Trošku jsme byli zklamaní tím, že se nám nepodařilo nalézt Efc. coptonogonus, kterých tady prý před několika roky byly stovky. Podle Jardy měly být na místě ještě další čtyři druhy kaktusů, které se nám nepodařilo objevit. Na Zacatecas tedy   pro mě druhově překvapivě bohaté místo. Možná by stálo za úvahu se sem po několika letech vrátil a prozkoumat některé jiné kaňony výše v horách. To by si ale vyžádalo určitě celý den. Tak snad někdy příště…..

Text i foto: Václav Navrátil