Jdi na obsah Jdi na menu
 


Laguna Viesca - Sierra Zavaleta

8. 1. 2011

      Jedním z míst, na která nelze zapomenout ani kdyby člověk opravdu hodně chtěl, je Laguna Viesca. Vlastní laguna je prakticky bezodtoková mělká pánev tvořená jemným rozpadlým vápencem a pískem,  to vše od jara do podzimu vyschlé na troud a ztvrdlé, tvořící převážně rovnou plochu s občasnou vlnkou. Autem se po takovémto povrchu dá ujíždět rychlostí i přes 60 km/hod. Problém může nastat v případě, že přijde náhlý déšť. To se vše změní v bahno, ve kterém uvázne výprava třeba i na týden, což se nám sice nestalo, ale člověk se musí mít před deštěm na pozoru a bedlivě sledovat oblohu. Vlastní laguna pro mě není až tak zajímavá, jako její okraje, kde je lemovaná na severozápadě pohořím Sierra Zavaleta, nad ním Sierra Parras a na východě Sierra de Parrnas.  Čím víc se blížíte k pohoří, tím více se objevují keře a také i kaktusy. Ty první jako třena Coryphanty ještě na rovné pánvi, naprostá většina kaktusů ale roste až na skalách zvedajícího se pohoří.
       Při naší cestě jsme celou lagunu objeli dokola v širokém oblouku se zastávkami u Cerro Bolla,   prošli jsme  část údolí Sierra  Parras, projeli okolo opuštěné vesnice Cerro Bolla a dále přes Las Virgen. V  El Sol jsme odbočili na město  Viesca, jeli přes El Cuatro el Marco mezi vesnicemi El Sol a  Cuatro el Moreo. Vlevo situované pohoří Sierra de Parras nenavštěvujeme, jedeme na jih a mírně vlevo na východ Projíždíme malou vesnicí El Amparo, kde děláme další zastávku a poté přijíždíme do města Viesca.  Ve Viesce děláme nákup, fotíme si kostel, náměstí, park a lavičky. Chvíli kluci hledají restauraci, ale neúspěšně. Tak to vzdáme, nakoupíme potraviny  a přesunujeme se  na západní okraj laguny Viesca, k pohoří Sierra Zavalena na GPS  od Jardy Šnicera. Přes lagunu se nám nedaří najít cestu na GPS, trochu bloudíme, vracíme se, přejíždíme nějaký mostek a zavlažovací kanály. Cca 2,5 km před bodem GPS najdeme vhodné místo a stavíme stan. Stihnu pár snímků zapadajícího slunce nad lagunou, vaříme večerní polévku a jde se spát. Venku dost fouká a po zkušenostech od Cuatra se bojíme o stan. Pořádně zatlučeme kolíky, tady v písku to jde ale až moc dobře. Noc byla naštěstí klidná.  
      Ráno po snídani zkusíme popojet ještě asi tak 1 km, pak se písek začne bořit a hrozí, že zapadneme. Zastavuji, dělám GPS u auta, ta ukazuje  1100 m  n. v.  a vyrazíme na pochod. K pohoří je to tak 0,7 km a na GPS asi 1,5 km. V písečné rovině nacházíme první kaktusy a to rovnou takový klenot jako Coryphantha poselgeriana 3 ks, dorazíme na prašnou cestu vedoucí podél celé Sierra Zavalena. Chvíli jdeme podél cesty, je zde spousta Thelocactus bicolor v. bolansis, snad 300 ks, jsou všude. Dost rostlin je splavených prudkým deštěm ze skal k patě cesty. Několika se mi zželí a poukouším se je zasadit, pak toho ale nechám, je to marný boj. Nacházíme také početné trsy Lophophora frici a to již na patě pohoří na dosah od cesty. Po té jdeme asi 0,5 km, pohoří se začíná zvedat do výšky a my začínáme být netrpěliví. Padne rozhodnutí, že až na GPS nejdeme a zkusíme hledat rovnou na místě, vždyť na takovémto místě mnohdy GPS postačí jen jako orientační, pro nástřel do toho správného prostoru. Začneme se škrábat nahoru, pohoří vypadá dosti nepřístupně. Lezeme spolu s Vláďou, já o něco výše, možná jsem víc nedočkavý. Po nějakých 100 m vylezu na hřbet pohoří a teprve tady zjistím, že to nebude tak snadné, jak to vypadalo zdola. Je to totiž pouze první vlna pohoří, která poměrně strmě zase padá dolů. Jen těžko se dá odhadnout, kolik takových „vln“ nás ještě čeká. Volám tedy na Vláďu ať neleze nahoru, ale raději zpět dolů. Já jdu po hřbetě kopce a toužebně čekám přijatelnou změnu terénu, která by dovolovala pokračovat ve výstupu. Zanedlouho se úpatí vlevo začíná zvedat a dva hřbety se spojí v jeden, cesta nahoru je otevřená. Volám na Vláďu, že výstup je volný a vydávám se vzhůru,  po dalších 10 minutách jsem tam. Hřbet této vlny pohoří je plochý, široký několik desítek metrů. Hned vzápětí po výstupu nacházím první  Astrophytum miriostigma v. coahuilense. Mávám a křičím na kluky, že jsem je našel. Je to ale dosti daleko a nevím, zda mi v neustále foukajícím a ševelícím větru rozumí. Ale co jiného, než kýžený objev, by moje gestikulace a povykování mohly znamenat? Láďa leze za mnou a za chvíli je také nahoře. Mezitím už mám nalezeno asi 10 rostlin Astrophyt! Jsou nádherná a za tu námahu rozhodně stály! Dále zde roste Mammillaria gruzonii asi 30 ks,  Echcer stramineus 30 ks, Lophophora frici i nahoře snad 60 rostlin, někdy v nádherných trsech až 50 hlav, Thelocactus bicolor v. bolansis bílý i červený, také přibližně 50 ks,  Hamatocactus hamatacanthus asi 10 ks. Dělám GPS, to ukazuje 1270 m n. v. takže tato vlna pohoří je vysoká přibližně 150 m. 
    
Po asi 20 minutách když ostatní kluci nejdou nahoru začínáme hledat cestu dolů. Mezitím se nahoře objevil i Vašek Hlaváček. Řekneme mu, kterým směrem jme našli Astrophyta a valíme dolů. Cesta je dosti nebezpečná, pak ale objevíme kamenný splaz, po něm to jde náramně, hotová procházka. Navíc je zde asi dalších 20 Astrophyt, Lophophory atd. Zde byly k vidění opět Hamatacactus hamatacanthus 10x, Opuntia spec. a  Epithelanta gregii asi 50 ks.  GPS ukazuje 1140 m n. m. Slezeme dolů a kluci nikde. Pomalu se vydáme k autu, cestu jim značíme dlouhými šipkami nepřehlédnutelně vyrytými do písku. Po cestě se mi podařilo vyfotit zajíce, moc se mu nechtělo pózovat a neustále zdrhal, ale nakonec jsem ho přeci jen na čip foťáku dostal. Dorazíme do auta, najíme se, napijeme, uvolníme auto z písku na pevnější podloží a kluci pořád nikde. Tak nabalíme vodu a jídlo do batohu, vysílačky, dalekohled a vydáváme se zpět, hledat je. Po asi 20 minutách se potkáme, vše dobře dopadlo. Karel s Honzou se asi hodinu rozmýšleli, jestli půjdou taky nahoru, nakonec se rozhodli že ano. Jenže sami Astrophyta nenašli a ještě nás vystrašili a zdrželi o minimálně hodinu. Jít s námi rovnou, tak by viděli všechno a v pohodě. Ale i o tomhle je společné cestování.
 
     
Na cestě zpět nás čekají  nebezpečné  písky. Dneska sedím za volantem já. Trošku bloudím, cesta byla dost komplikovaná. Nejhorší úsek byl asi 50 m dlouhou písečnou dunou,  táhnoucí se do kopce a ještě do zatáčky, měl jsem z něj trochu obavy. Všiml jsem si jí už při cestě tam, při ohlédnutí se za námi táhly hluboké stopy v písku, jenže to jsme jeli z kopce dolů. Dopadlo to nakonec dobře, podařilo se mi dunu vyjet bez problémů, hlavně že jsme z toho venku. Zapadnout tam, tak se ven hrabeme snad půl dne.  Dále jedeme přes Emillio Zapata na Toreon, naše cesta se již stáčí na jih, zpět k Cuidad de Mexico a domů. O našich dalších zážitcích z cesty snad někdy příště.

Text i foto Václav Navrátil

 

Náhledy fotografií ze složky Viesca - Sierra Zavaleta

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář