Jedním z důležitých milníků naší pouti po Mexiku bylo nalezení rostliny Azterium ritteri. Je to kytka velmi zajímavá. Dlouhé roky byla považována za monotyp, což je případ, kdy je celý rod zastoupen pouze jedním druhem. Nemnoho let dozadu přibyl do rodu další druh a to Aztekium hintonii. Nám se podařilo na jedné výpravě v přírodě pozorovat oba tyto druhy a těžko říci, který z nich je hezčí. A. hintonii v našich sbírkách jako později objevená a tedy i jaksi „mladší“ rostlina není dosud až tak rozšířené a snad proto kaktusáře láká více. Ale o něm až někdy později. Dnes chci povídat o radostných chvílích, kdy se nám podařilo pozorovat jeho „staršího brášku“. Aztekium ritteri roste v mexickém státě  Nuevo Leon, v horách za městem Rayones. 
     Při naší cestě jsme do tohoto městečka přijížděli za státu Tamaulipas  od Lucio Blanko přes Lináres a dál na  Montemorelos. Na cestu jsme vyjeli v podvečer, za drobného deště. Za Montemorelos odbočujeme vlevo, opouštíme tamaulipaskou sníženinu a již v noci šplháme do hor, směr na Rayones. Je tma, mlha, kopce jako hrom, samá vracečka, prší. Z nadmořské výšky 300 m šplháme do 1300 m nad mořem.
      Za jednou z mnoha zatáček jsou na silnici sesypané kameny, které se mi na poslední chvíli podaří objet, měli jsme štěstí, najet do nich, tak máme o zábavu při opravě auta postaráno, měly minimálně každý 50 kg.  Napadá mě, že další auto jedoucí za námi možná nebude mít takové štěstí, ale v tomto počasí kameny odstraňovat by byla velká hloupost, jedeme tedy dál. Osádka až na Vláďu sedícího vpředu spokojeně chrní, my začínáme hledat místo na spaní. Asi dvě místa zavrhneme, jsou moc blízko u silnice. Při sjezdu z pohoří  se nám podaří  vyslídit cestičku k řece. Kluci ji omrknou s baterkou, je to dost prudký sjezd, po cca 80 m na ní zaparkujeme, postavíme stan a hurá na kutě.
      Druhý den ráno zjišťujeme, že o kousek dál na cestě je za brankou krásný trávník, na táboření jako stvořený, v noci jsme to dál neprozkoumali, naše škoda. Kempujeme asi 10 m nad řekou, za kterou se vypínají poměrně  vysoké hory,  které Vašek okamžitě zatouží prozkoumat. Jak se ale dostat přes řeku? Nápad jde k ledu a nahradí jej klasická ranní činnost,  oheň, snídaně, balení, poté pokračujeme v cestě dál. Karlovi foťák stávkuje, funguje pouze černobíle, tak s ním zápasí, nestřídá za volantem, řídím tedy dál.  
      Po cestě do Rayones zkusmo děláme asi tři zastávky, nacházíme Hamatocactus  hamatacanthus, Mammillaria vinerii, Echinocereus pentalophus v. leonensis,  Echcactus ingens, Echinocactus platyacanthus snad  100 x,  jinak celkem nic. Po lehkém obědě  za městem Rayones míříme na GPS, kterou nám věnoval Jarda Šnicer.  Tato GPS byla ovšem pouze orientační, nasměrovala nás do prostoru, ve kterém je potřeba dále hledat. Přístroj ukazuje za řeku, kterou se neodvážím projet autem.
      Po krátké poradě je rozhodnuto, že auto necháme na prašné cestě před brodem a dál se vydáme pěšky, předběžný cíl je vzdálen cca 2 km vzdušnou čarou.  Vyhrneme nohavice a jdeme brodit. Ten první brod byl hluboký tak 20 – 30 cm, asi by se autem dal přejet. Cesta se klikatí a po půl km nás vede opět zpátky do řeky. Zde byl brod již hlubší, tak půl metru. Po dalším km brodíme řeku potřetí a tentokrát je to téměř do pasu. Tady bychom auto určitě utopili.
      Postupně se prašná cesta zvedá, dostáváme se na úbočí hor, podrost dosti houstne a my musíme dál koryty kaňonů do hor. Zkusmo volíme, kterým se vydat dále a děláme chybu, protože ten první vynecháváme a jdeme až tím druhým, příliš spěcháme nahoru. Po asi hodině hledání a prodírání se hustými křovisky  se dostáváme až pod vrchol kopců, kde podrost ustupuje, ale i tak je cesta hodně trnitá.
      Nahoře se otvírají výhledy po okolních horách, je tu nádherně. V řídkém podrostu dominují roztroušené mohutné Echinocactus platyacanthus, jeden asi devítihlavý je mimořádně fotogenický. Výhledy jsou úžasné, ale  Aztekia nikde! Měníme taktiku, rozdělujeme se a jednotlivě hledáme dále. Spouštíme se do úzkých kaňonů a pátráme po nich dál asi hodinu. Už to skoro chceme vzdát, je dost horko, jsme podrápaní, zpocení a unavení. Pomalu se chystáme na návrat, ale je nás nějak málo! Vašek tiše mizí a zkoumá další kaňony, prostě to nechce vzdát. Při jeho poslední cestě do Mexika Aztekia neviděl a je na ně pořádně nažhavený. A snad i proto má nakonec štěstí a jeho zarputilost slaví úspěch.
      Konečně po asi  dvou hodinách na nás Vašek volá, že našel  Aztekium ritteri, v jakémsi bočním kaňonu v nadmořské výšce 890 m, jsou jich tady stovky. Je to ale asi jen boční kaňon, ten hlavní jsme neobjevili, což nám ale vůbec nevadí. Aztekia rostou na poměrně strmých stěnách v těžké jílovité půdě s rozpadlou břidlicí ve společnosti seschlých Vraneček. Je jich tady opravdu požehnaně. určitě stovky. Obdivujeme rostliny a fotíme si je. Na květy máme sice smůlu, ale to vůbec nevadí, Aztekia mají květy malé a nenápadné.
      Po necelé hodině nadšeného focení a obdivování se vydáváme zpět. Při návratu jsme zjistili, že to byl ten první kaňon, který jsme si nevybrali a přešli jej. Mohli jsme si ušetřit minimálně hodinu námahy. Po cestě ještě vidíme Mammillaria candida,  nahoře na kopcích Echinocactus platyacanthus,  Mammillaria vinteri,  Opuntia spec, Echinocereus spec.
      V okolních horách rostou další kytky jako Agave victoria regie,   Echinocactus viereckii v. huastecasensis, Thelocactus rinconensis v. hintonii – velké rostliny,  ty jsme ale neviděli. Cesta na naleziště byla asi 2,5 - 3 km dlouhá.
      Při návratu panuje vynikající nálada a všichni jsme Vaškovi Hlaváčkovi za jeho sveřepý výkon vděční. Naplněni euforií vesele plánuje nalezení mladšího „brášky“ Aztekia hintonii, které nás čeká příští den za Galeánou (a i to se nám podaří najít). O tom ale zase v nějakém dalším příběhu.

Text i foto: Václav Navrátil