Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sierra de la Paila II

4. 5. 2014

                                    Sierra de la Paila II

 

     Po zhruba jeden a půl roce se vracím k tématu, kterým je plochou nevelké pohoří severního Mexika a tím je Sierra de la Paila ve státě Coahuila. Toto místo na kaktusy velmi bohaté je pokud vím autem přístupné ze dvou stran a já měl to štěstí, že jsem je mohl navštívit již dvakrát a to pokaždé jinou cestou.
     V roce 2007 při mojí první cestě do Mexika jsme jím projížděli z jihu na sever, od Hipolita směrem na Castaňos a tehdy jsme svoji výpravu do „Paily“ provedli od západu, od vesnice Nuevo Yutacán. Vlastní Sierra de la Paila vytváří přibližně trojúhelník s přeponou umístěnou severojižním směrem. Jakási náhorní rovina, či údolí s názvem Valle de los Parenos ji ovšem protíná napříč z východu na západ.
     Moje druhá návštěva se konala v březnu roku 2012, kdy jsem byl členem party Karla Pavlíčka a tentokrát jsme do „Paily“ zamířili z opačné strany, tedy od vesnice La Paloma. Při této druhé návštěvě jsme pro Pailu neměli vyhrazený celý den, dopoledne asi do 11 hodiny jsme byli na prohlídce červenokvětého EFC multicostatus, ke kterému jsme se blížili přes Punte Dos, Punte  Uno, dál k vesnici La Muralla.
     Odtud po prohlídce odjíždíme směr La Paloma, po silnici č. 80 směřujeme do pohoří Sierra de La Paila. Motáme se prašnými cestami, víceméně po rovině, až po zhruba hodince dorazíme na místo, kde by měly růst kristátní rostliny Ariocarpus retusus. Než je ovšem najdeme, bude ještě chvíli trvat. Zpočátku nacházíme Echinocereus pectinatus, některé v květu,  Epithelantha cryptica, Coryphantha dificilis (salinensis) a  hlavně  Thelocactus rinconensis ssp. palomaensis, opravdu mohutné rostliny, některé o velikosti přes 20 cm v průměru, část z nich kvetla, část po odkvětu vytvářela plody.           
     Postupujeme do táhlého kopce a mě to moc nejde. Motá se mi hlava, jsem zesláblý, malátný, je mi dost zle, jako při úpalu, o ten ale asi nešlo. Mám podezření, že za to můžou grilovaná kuřátka, která jsme spořádali včera k obědu. Jejich příprava probíhala na náměstí, venku na roštu, na plném slunci. Syrová kuřata měli mechulíni v pořádném horku v autě, jen tak naházená v lodnách, bez chlazení, kdoví jak dlouho. Když to Mirek viděl, odmítl se zde stravovat a našel si individuálně něco jiného. Při vzpomínce na včerejší oběd mu nyní dost závidím tehdejší prozíravost. Zdá se ale, že jsem to odnesl jen já, všichni ostatní strávníci jsou v pohodě, bez potíží. Já jsem ale rád, když si vůbec vyfotím kytky. Myslel jsem, že nahoru do kopce snad ani nedokážu vylézt, jak mi bylo blbě. Rostly tam kvetoucí Yucca spec.  Karel postupoval tím směrem, pokoušel se asi najít nějaká zralá semena theláků. Od půlky kopce se začaly objevovat Ariocarpus retusus, spíše skupinovitě, někde i docela husté populace. Fotím je jako divý. Stále ale nenacházíme ty slíbené kristáty. Doploužím se až nahoru na kopec, kde je theláků asi nejvíce a po prohlídce blízkého okolí se pomalu vracím zpět. Slunce silně pálí a já se motám z kopce dolů k autu jako opilý. Už jsme si mysleli, že ty krystáty neuvidíme, když na nás volá Sokolí oko, že jednu objevil a k našemu údivu snad 20 m od zaparkovaného auta, dole v rovince, pouze na opačné straně, než jsme začali s hledáním. Fotíme jak o závod, krystáta je nádherná a poměrně mohutná. Pro porovnání její velikosti někdo nahoru položil peso a fotí se dál. Myslím, že tam byly dokonce dvě rostliny, podle Karla jich zde ale má být na dvacet. Matně si vzpomínám, že fotka takovéto rostliny jednou zdobila titulní stranu časopisu Kaktusy, tak předpokládám, že to byla jedna z těchto rostlin.
     Po více jak 1,5 hod. ve 13,30 odjíždíme po prašné cestě k horám, k hlavnímu cíli dnešního dne, kterým je bezesporu Echinocereus delaeti. Po několika km jízdy ale narazíme na mohutnou bránu. Zastavíme a snažíme se ji otevřít, je na ní ale řetěz jako hrom a ještě větší zámek. Chvíli na to bezradně koukáme, přece to nevzdáme tak blízko cíle. Zvažujeme další postup pěšky a pak mě napadne provést to, co už nám kdysi pomohlo v podobném případě  u Palomas, při mojí první cestě po Mexiku. Vysadíme ji a celou odsuneme stranou. Všem se uleví a jdeme na věc. Zkoušíme to, cloumáme bránou, zvedáme ji ze všech sil, ale brána se ani nehne. Po chvíli mám další nápad. Usekneme kmínek stromu, podložíme jej kamenem, vytvoříme jakousi dvouzvratnou páku, čímž získáme větší sílu a tou brána půjde zvednout. Vše provedeme, ale brána se ani nehne. Otvírám rybičky a olejem promazávám čepy, aby byly povolnější, znovu zalehneme na páku, panty se ale ani nehnou. A potom dostane poslední spásný nápad Petr Trafačka, vezmeme na to autohever! A tomu už brána neodolala, ale musel pořádně zabrat, než se pohnula. Konečně je vysazená, odneseme ji stranou, projedeme autem a vracíme ji zpět.
     Pokračujeme směrem k  horám a všichni vyhlížíme vysněný Echninocereus delaeti. Po asi 2 km, nepamatuji si už kdo hlásí, že jej vidí (asi opět Péťa Zeman, kterému jsme pro jeho perfektní zrak začali říkat Sokolí oko). Okamžitě zastavíme a jdeme to prozkoumat. A skutečně, v rovince mezi  keři nacházíme trsy delaetiho. Jsem ale zklamán, zpočátku odmítám uvěřit, že je to opravu on, asi si jej pleteme z jiným echinocereusem. Kytky to nejsou nijak výjimečné, polovina z nich je řídká, poléhavá, žádná nádhera. Vyjádřím svoje zklamání a jsem označen za fouňu. Nemůžu si ale pomoci, v hlavě mám obrazy těch nádherných rostlin, které jsme pozorovali v roce 2007 na druhé straně hor, přístupné od vesnice Nuevo Yucatán. Po chvíli najdeme jeden docela slušný trs, spokojeně jej nafotím, konečně jedna víceméně pěkná rostlina. Po přibližně půl hodině se vracíme zpět. Jakmile projedeme bránou, nasadíme ji zpět do pantů a náš zásah prozrazují pouze nově naolejované panty. Majitel pozemku na našem průjezdu ještě vydělal, provedli jsme mu údržbu brány a to zcela zdarma. Ze silnice je to po námi prvně objevené rostliny delaetiho asi 17 km. Vracíme se zpět a po cestě uděláme ještě společnou fotku u zbytku jakési staré stavby domu. Odjíždíme směr Saltillo, Fraistro a Pareón a pomalu hledáme nocleh, protože den se chýlí ke svému konci.
     Pokud mohu jako laik a amatérský sběratel kaktusů porovnat tato dvě místa docházím k závěru, že ač jsou od sebe vzdušnou čarou nepříliš vzdálená, rostliny na nich rostoucí se v několika případech dosti liší. U delaetiho bych to přičítal nadmořské výšce a podmínkách ve kterých rostou. Na opačné straně údolí jsme jej nalezli až na samém vrcholku kopců, kde byly rostliny vystaveny trvale extrémnějšímu počasí, stálému větru a pravděpodobně i teplotám klesajícím podstatně níže, než tomu je u rostlin, které jsme sledovali posledně. Ty byly daleko lépe chráněny a nemusely se tedy tak bránit nepříznivému počasí a nižším teplotám. Zajímavější je ale rod Thelocactus. Na straně od Nuevo Yukatán rostou Thelocactus nidulans asi poloviční velikosti a podstatně více vytrněné, než Thelocactusy rostoucí na straně přístupné od La Palomy. U mnoha těchto rostlin jsem si všiml, že se jim ostny po délce třepí, trochu mi připomínají rozcupovaný azbest a proto jim říkám azbestové. Tyto rostliny jsou mnohdy tak kompaktní a hustě vytrněné, že jim v tomto směru nemůže konkurovat žádný jiný Thelokaktus, který jsem dosud viděl. Na straně přístupné od La Palomy rostou Thelocactus rinconensis palomaensis, které jsou až dvojnásobně velké, ale daleko méně vytrněné než nidulansy. Přitom jsou tyto dvě populace Thelocactusů od sebe vzdáleny ne víc jak třicet km vzdušnou čarou a pohoří ležící mezi nimi není zas tak veliké, aby jej některá tato populace nemohla překonat. Zdá se tedy, že rozdíl v jejich vzhledu nezapříčinila ani nadmořská výška, ani povětrnostní podmínky, či nepřekonatelná pohoří. Za rozdíl v jejich vzhledu možná může změna podloží. Nidulansy rostou na vápencovém podloží, na čem rostou rinconensisy jsem si nevšiml, horniny neznám natolik dobře, abych to mohl posoudit. Možná je to námět na širší diskusi s někým, kdo horninám dobře rozumí. Na naší poslední cestě byl ve skupině Petr Trafina, který je amatérský sběratel a obdivovatel minerálů. Na cestě byla  ideální příležitost to po večerech u ohně prodiskutovat, času bylo dost a jistě by se do debaty zapojili i ostatní členové výpravy. Jenže tehdy mě ještě nenapadlo takto široce o Thelocactusech přemýšlet. Určitě bych dostal odpověď  alespoň na otázku, na jakém podloží jsme ty rinconensisy pozorovali. Pokud mi s tím Petr poradí, za nějaký čas možná doplním odstaveček o další informace, odrážející ale stále jen amatérské pohledy a myšlenky.
     Závěrem bych shrnul sledovanou oblast Sererra de la Paily takto. Je to podle mě výjimečné místo, které určitě stojí za to navštívit. Pokud by bylo dost času, tak doporučuji návštěvu z obou stran a pak si porovnat rozdíly v rostlinách. Pokud je času méně, pak záleží na preferencích. Pokud bych byl já příště postaven před tuto volbu, měl bych jasno okamžitě. Rostliny od Nuevo Yucatánu byly mému srdci bližší (nebylo by to ale o parník, ale jen o prsa).

Text i foto Václav Navrátil

 

 

Náhledy fotografií ze složky Sierra de la Paila II

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář