Jdi na obsah Jdi na menu
 


Něžná kráska Solisia pectinifera od Morelos Canada

15. 6. 2016

V dnešním drobném příběhu bych se s Vámi chtěl rád podělit o naše zážitky získané při letošní jarní cestě za mexickými kaktusy. Vyrazili jsme brzy, již začátkem února. Trochu jsem se tohoto brzkého datumu bát a průběh cesty mi mnohdy dal za pravdu. Trasa byla naplánována tak, že její dvě třetiny byly pro mě zcela nové. To je sice obvykle výborná zpráva, na druhou stranu netušíte, jaká krajina a klima Vás čeká. Rozjezd byl rozhodně příjemný. V Mexico DF nebylo žádné vedro. Vyřízení formalit na letišti nám zabralo dvě hodiny, ze všeho nejhorší je fronta na imigrační úředníky. Ráno se jim asi nechce vstávat, je otevřeno jen pár přepážek a tak, když přiletí několik letadel po 400 lidech, hala se začne pomalu nafukovat. Pán z Combirentu ale na nás trpělivě čekal. Naložíme do auta kufry a poodjedeme do klidové uličky mimo letiště, kde nám p. Carlos předá auto W transportér euro van.  Po půl hodince je vše odbyté a my před osmou již vyrážíme na jih, po dálnici směr Puebla, Tehuacán a Oaxaca. Přibližně 70 km jižně od hlavního města pozorujeme po pravé straně postupně dvě velké a pro původní obyvatelstvo mytologicky významné sopky Popocatépetl v. 5452 m a Iztaccíhuatl s výškou 5230 m, obě spojené 3000 m vysokým sedlem Paso de Cortéz. Jsou to 2. a 3. nejvyšší hora Mexika. Je ale již silný opar a tak z focení není nic a tak si dlouhou chvíli při cestování zkracujeme tím, že kamarádům vyprávím starou legendu, která se k těmto horám váže. V aztécké mytologii byla Iztaccíhuatl princezna, která se zamilovala do bojovníka Popocatépetla. Princeznin otec jejich lásce nepřál a nápadníka poslal do války s Oaxacou přičemž podmínil ruku princezny jeho vítězným návratem (což nepředpokládal). Posléze princezně nechal vzkázat, že Popocatépetl padl v boji, princezna se usoužila zármutkem. Po návratu z války Popocatépetl zjistil, že je princezna mrtvá a také zemřel žalem. Bohové oba milence přikryli sněhem a proměnili v hory. Iztaccíhuatl připomíná ženu ležící na zádech, se čtyřmi zřetelnými vrcholy – hlavou, hrudí, koleny a chodidly, přikrytou bílým závojem, Popocatépetl se stal sopkou, která svoji zlost nad ztrátou milované ženy projevuje čas od času zuřivými erupcemi ohně, popela a dýmu. Krátce po poledni se rozhodneme provést naši vůbec 1. kaktusovou zastávku a to poblíž Morelos Canada. Z hlavní silnice odbočíme jen několik metrů na prašku, kde se dalo zaparkovat. Všichni jsme již náležitě natěšeni. Pokud se na podobnou cestu dostane člověk jednou za 3 – 4 roky, není se celkem čemu divit. Jako první se začaly objevovat v trávě přisedlé a nenápadné Coryphantha palida, časem zjistíme, že jsou jich zde stovky jedinců. Na obzoru se k nebi zvedá nejvyšší sopka Mexika, kterou je Pico de Orizaba s výškou 5610 m. Začínáme stoupat do táhlého kopce a postupně nacházíme další druhy. Brzy se začnou předvádět robustní Ferocactus recurvus, ty rostou ale soliterně, roztroušeny v krajině spíše jen v desítkách kusů, zaznamenali jsme i jeden  Echinocactus ingens. Postupně se začínají objevovat rostliny nejbohatěji zastoupeného rodu  Mammillaria. Střídají se Mammillaria discolor,  Mamillaria elegans,  Mammillaria spfacelata a mohutné Mammillaria mistax. V horní části kopce nacházíme poměrně početné Echninofossulocactus crispatus. V krajině dominují nádherné,  řídce roztroušené Agave potatorum, objevili jsme i několik rostlin Echeverie pyrole. Jsem velmi příjemně překvapen druhovou rozmanitostí kaktusů, které jsme zde pozorovali. Ty hlavní rostliny - lákadla této zastávky ale prozatím unikají. Po hodince sestupujeme z kopce a procházíme hřebínek s mírným svahem. Hledáme více rozpadlou horninu, ve které po čase konečně Gřegoř najde první rostlinky Mammillaria napina. Jsou drobné, poměrně zatažené, přilehlé bílé ostny  rostlinu velmi dobře maskují v rozpadlé  břidlici téměř shodné barvy. Mám docela radost, že se nález podařil. Jakmile si na rostliny člověk nakalibruje oko, jde vše snáze a já také začínám objevovat další a další rostlinky, roztroušené po svahu. Viděli jsme jich asi 50,  ale to je jistě jen zlomek skutečné populace. Teď již zbývá nalézt tu poslední a nejzajímavější rostlinu, kterou je bílý klenot Solisia pectinifera. Tuhle rostlinku bych vyměnil za všechny ty předchozí, jenže takové handly na nalezišti neplatí. A tak s hlavou skloněnou k pasu v pořádném pařáku couráme všichni sem a tam a hledáme. Občas se stane, že zahlédnu drobnou bílou kuličku a okamžitě jdu na kolena, ale úplně zbytečně. Buď je to malá napina, nebo Coryphantha. Je to trochu ke vzteku, že ty kytky nemůžeme najít, určitě tady někde jsou. Gřegoř je jako buldok, zakousne se a nechce se vzdát. Je pekelné vedro,  voda došla, únava získává navrch. Skupina se roztrhala, společně hledáme již jen tři, Ivan se někde zatoulal a Jarda Šnicer, ten je jako vítr, ani netušíme, kam zmizel. Po chvilce se ale objevuje a stoupá svahem jiného kopce k nám. Na dotaz jestli Solisie viděl přisvědčí, že jasně. Dělám psí oči a tak se se mnou vrací několik set metů zpět. Během chvilky začne ukazovat jednu kytku za druhu, že je ani nestačím fotit, některé dokonce kvetly. Stačí deset minut a jsem spokojen, je čas pokračovat. Na této lokalitě jsme pobyli asi 2,5 hodiny a bylo to opravu parádní antré letošní expedice. Druhová pestrost tohoto místa mě přímo ohromila a velmi mile překvapila a tak doufám, že to vydrží co nejdéle i když mi rozum říká, že to není  možné, že to byla výjimka, která se zopakuje  nejdříve někde v Durangu, či Coahuile. Odpoledne nás ještě čeká přesun dále na jih, jedna lokalitka, večeře a vyhledání tábořiště. V Mexiku je program vždy nabitý.

Text i foto Václav Navrátil