Dalším takovým místem, pro které platí motto rubriky je  Death Valley, neboli Údolí smrti, stát California USA. Letos na jaře jsem se zde byl podívat již podruhé a takových míst za "velkou louží" opravdu není mnoho. Tedy abych byl přesný, byli podívat, protože jsme byli čtyři. Já, tedy Vašek Navrátil, Vláďa Semrád a naše manželky Jitka a Eva.     
      Dlouho jsme zvažovali, zda na tak vyprahlé a nehostinné místo brát manželky, jestli to pro ně nebude příliš náročné, rozuměj takto: spousta slunce, velké vedro, samý písek, kameny, pouš´t a maximálně tu tak nějaký kaktus. Pro nás  to byla jasná volba,  víme proč tam chceme. Ale co naše ženy, bude jim to strádání stát za to? Nevyčiní nám za zbytečný den cestování s výsledkem nejasným?  Tento kus země je opředený takovými pověstmi, že přeci jen zaváháte. V každém průvodci jste odrazování od návštěvy těchto míst, rozhodně nedoporučují zdržovat se zde delší dobu a průjezd celým údolím  považují téměř za hazard. Jste varováni před všemi možnými riziky a nabádáni k opatrnosti.
     Svoji první návštěvu těchto míst jsem absolvoval v roce 2005 se skupinou pěti kaktusářů - nadšenců. Tehdy jsme se pokoušely prozkoumat některé prašné cesty v severozápadní části údolí po vstupu do něj  směrem od města Tonopah po silnici č. 267. Na tuto cestu nemám příliš dobré vzpomínky. Tehdy jsme  jeli dvěma auty a podařilo se nám ztratit se. Ono to není zas tak složité. Jedete po prašných silnicích, na které nepršelo třeba víc jak rok. Přední auto víří oblaka velmi jemného písku, který vzduchový filtr klimatizace nemá šanci odfiltrovat, takže po hodině vás docela slušně škrábe v krku a pálí oči. Necháte tedy to přední auto poodjet tak, aby prach trochu sedl, což v praxi znamená minimálně kilometr. A pak už stačí aby auta vjela do hornatější krajiny s více kamenitým podkladem a několika křižovatkami za sebou a problém je na světě. Abych to zkrátil, hledali jsme se tehdy vysílačkami, pátrali po různých odbočkám minimálně dvě hodiny. Nakonec jsme byli rádi, že  jsme se zase sešli. Tábornické vybavení tehdy bylo totiž pouze v jediném vozidle a před námi ještě tři týdny  pobytu v  USA! Na zpáteční cestě jsme zjistili, že nám dochází benzín, čerpací stanice při vjezdu do údolí byla večer již zavřená a do nejbližšího městečka pěkně daleko. Kytky jsme tehdy poprvé sice viděli nádherné, ale dalo by se říci, že negativa celkový dojem hodně pošramotila. Sice to  všechno dobře dopadlo, ale  je jasné, že jsme se tehdy dopustili hned několika začátečnických chyb.
     Nemohu nevzpomenou na to, jak jsme zde hledali Sclerocactus polyancistrus při naší první cestě. Tehdy jsem při hledání kaktusů zaznamenal svůj první velký úspěch, protože jsem  jako jediný  našel jeden rozkvetlý sklerák.   A jste-li ve skupině se Zdeňkem Vaškem, pak je  to  úspěch dvojnásobný. Zdeněk je totiž ve hledání kaktusů snad nepřekonatelný. Zažili jsme situace, kdy on sám našel více rostlin, než celý zbytek skupiny!  Jelikož jsme tehdy na stanovišti byli kolem 10. hodiny dopolední,  byla poupata na rostlině jen pootevřená. Klukům  tehdy stálo za to se o dvě hodiny později vrátit cca  20 km, vyšplhat v děsném vedru na cca 60 m vysoký kopec a kytku znovu najít, aby si ji nafotili s plně otevřenými květy.  
     Takže když jsme plánovali naši druhou návštěvu onoho pověstného Údolí smrti (chápej tak, že moji druhou a zbytku výpravy první) dali jsme si velký pozor na to,  abychom už žádné podobné chyby nezopakovali.  Plán byl jasný. Ze severu vjet do údolí, na jeho okraji najít Sclerocactus polyancistrus - nejlépe v květu, projet údolí zhruba do jeho středu, kde narazíme na hlavní trasu vedoucí z východu na západ a přejet údolí na jeho konec po  silnici č.190 do Lone Pine.
     Jenže na podrobných mapách jsme našli ty cesty ze severu hned dvě a jak zjistit, která je ta pravá?  Rozhodli jsme se, že to zkusíme trefit, vždyť je to jako v pověstném milionáři - 50 na 50. Jenže zákon namazaného chleba  je neúprosný a my trefili tu nesprávnou silnici. Vjeli jsme do takového malého městečka s názvem Lida, trochu připomínajícího slamy jihoamerických velkoměst, či léta zlatokopecké horečky v Californii. Při nájezdu na silnici do údolí mi bylo okamžitě jasné, že je to ta špatná cesta. Po asfaltu ani stopa, zato prachu a kamení více než vrchovatě, hluboké muldy, cesta tak pro ofrouda, nic pro naše silniční SUV s jednomilimetrovým vzorkem na předních pneumatikách. Vláďa si vzpomněl, že někde odtud má semena skleráků, takže oblast  na kaktusy to asi není špatná. Jenže na nějaký důkladný průzkum není čas ani podmínky. Vydáme se tedy zpět po silnici 266 na tu druhou, správnou, s číslem 267. Na zajížďku bezmála  sto km raději nemyslíme, přemýšlíme nad tím, zda na té druhé silnici budeme mít větší úspěch.
     Po asi 1,5 hodině míjíme informační tabuli s nápisem Death Valley, konečně jsme tady. Za chvíli poznávám ráz krajiny, neustále se zvyšující svahy kopců po obou stranách silnice zařezávající se do jakéhosi pohoří. Nahodile zastavujeme a pokoušíme se najít Sclerocactus polyancistrus. Na druhé zastávce ho konečně máme! Rostliny jsou velmi roztroušené,  rostou téměř samotářsky  i několik desítek metrů od sebe vzdálené. Na jedno zastavení najdeme nejvýše tři kytky. Jsou ale  úžasné.  V něčem přece jen ale máme štěstí. To předchozí zdržení nás časově posunulo tak, že kytky sledujeme  s nádherně otevřenými květy. Po druhé zastávce měníme taktiku. Vláda pomalu řídí a já hledám fialové skvrny kvetoucích rostlin. A je to taktika úspěšná! Nacházíme další a další kvetoucí rostliny. Myslím, že si tady Vláďa splnil jeden svůj sen. On skleráky hodně obdivuje a polyancistrus odtud patří určitě k těm nejkrásnějším a což teprve kvetoucí!!!  Myslím, že dokonce vyšťoural nějaké to semínko. No a abych nezapomněl, jen tak mimochodem byly okolo také krásně vytrněné Echninocactus polycephalus. Jenže ty už jsme  znali důvěrně z několika předchozích stanovišť, takže zájem o ně ustupoval trošku do pozadí a spokojili jsme se s jejich letmým focením.
     Čas letěl jako splašený a děvčata v autě začala být trošku nervózní. Když totiž auto stojí a nefunguje klimatizace, je v něm za chvíli jako v pekle. Nám na kopci to ani moc nepřišlo, neustále trošku foukal vítr a zabavili jsme se, ale dole, na asfaltové silnici  se vzduch ani nehnul.  Inu i kaktusaření má někdy své výhody.
     Po prohlídce skleráků jsme pokračovali v cestě do údolí.  Asi tak 20 - 30 km za hranicí parku je nádherná zelená oáza s názvem Scotty´s Castle, kterou protéká malý potok. Má asi dostatečné převýšení, protože v návštěvnickém centru mají vystavenou vodní turbínu, kterou si tehdejší obyvatelé na začátku minulého století vyráběli elektřinu na pohon zemědělských strojů, měli tam dokonce snad i lednici na potraviny. Při prohlídce jsme nestačili vycházet z údivu. Nádherně zdobené budovy, kostelík,  krásně vysázený parčík, okrasné stromy a keře, palmy,  potůček s jezírkem na osvěžení, prostě dokonalé.
     Po asi hodinové prohlídce jsme pokračovali dále Údolím smrti na jih, s občasnou zastávkou u mimořádně vytrněných Echinocactus polycephalus, na jedné z nich se podařilo sebrat i nějaká semínka. Při dolování semen ze semeníku jsem byl svědkem něčeho, čemu se snad ani nedá uvěřit. V semeníku jsem našel několik čerstvě vyklíčených semenáčků!  Tohle se mi sice už ve skleníku také stalo, ale u Neoportérií, u rostlin s plnou péčí,  které se jim jen doma může dostat. Ale u Echinocactus polycephalus někde v poušti,  kaktusu vyhlášeného mizernou klíčivostí semen, které doma trápíme i v 30% peroxidu vodíku abychom zvýšili šanci na jejich vyklíčení a posunuli ji z mizerných 10% na přijatelných 20 - 25% bych tohle rozhodně nečekal.  Mladé několikadenní semenáčky jsem tedy vyhodil s pocitem, že to jsou možná jediné semenáčky, které z těchto semen někdy uvidím. Cestu domů by ale stejně nepřežily, tak co s nimi,  raději ať zůstanou doma. 
     Pokračovali jsme dále v cestě na jih a po několika hodinách jízdy bez problémů našli hlavní silnici  č. 374 vedoucí od městečka Beatty na západ. Po ní jsme pokračovali dále k nejníže položenému místu na americkém kontinentě (-86 m pod hladinou oceánu). Sice jsme minuli turisticky nejzajímavější část údolí, ale to bychom se museli vracet zpět na východ a itineář žádné větší zdržení na cestě nedovoloval.
     Posledním zajímavým místem v údolí byly písečné duny, vzdálené snad 2 až 3 km od silnice. Vláďa měl velkou chuť si je prohlédnout víc z blízka a navrhnul procházku k nim. Při pohledu na teploměr v autě jsem to ale rezolutně odmítl, za to duny v takovém vedru rozhodně nestály. Vláďa s manželkou přesto ale vyrazili na pochod, ten nebyl ale nikterak dlouhý, po asi 200 m se vrátili zpět.
     Konec našeho jednodenního putování okolo a po parku Death Valley nastal na jeho západní hranici u benzínové pumpy. Nakoupili jsme zmrzlinu a požitkářsky si ji v tom vedru vychutnávali. Vůbec nevadilo, že byla asi čtyřikrát dražší, než v supermarketech. Pozorovali jsme při tom skupinu tankujících motorkářů, chystajících se teprve do toho pekla vjet. Bez klimatizace, v kožených kombinézách si asi na chladno stěžovat nebudou a o svoji notnou dávku  snědeného prachu taky určitě nepřijdou. Zde Vláďa (jako jediný anglicky mluvící účastník výpravy zajišťující veškerou komunikaci s domorodci) u obsluhy zjišťoval situaci - průjezdnost Tioga Passu na severu parku Yosemite. Ta měla totiž zásadní význam v tom, kterou trasou se dále vydáme. Zda severní k jezeru Mono Lake, nebo jižní okolo jezera Lake Isabella. Tioga Pass Rd. byla zavřená, pod sněhem, zbývala tedy jižní cesta, ale o tom snad někdy příště. Rozloučili jsme se s pověstmi opředeným údolím Death Valley a pokračovali za turisticky určitě daleko atraktivnějšími Sekvojemi.

text i foto: Václav Navrátil